Vědomý vstup do nového roku

... aneb oslava příchodu nového roku trochu jinak.


   Když nad tím tak přemýšlím (a přemýšlím už pár dní), je to vcelku paradox, jak jsme zvyklí slavit příchod nového roku. Ze všeho nejdřív: Rozhodně nejsem abstinent. Skleničku vína v dobré společnosti neodmítám, zřídka, ale přece se napiji i tvrdšího alkoholu. Nezatracuji alkohol vůbec, ale tento rok jsem si uvědomila, že většina lidí si to bez něj neumí představit a to především na Silvestra. Zpít se do němoty, dobře se najíst, vystřelit pár rachejtlí - to je klasika, na které je mnoho z nás odchovaných. Přitom větší množství alkoholu je pro tělo nejen nezdravé, ale také oslabuje lidského ducha. Co to tedy vůbec oslavujeme, v čem ta naše "oslava" spočívá?


Zdroj obrázku: pinterest

  Takže já jsem se rozhodla tento rok, než se napiji, vědomě zauvažovat nad právě uběhlým rokem. Poslední týden si zapisuji vše, co mi přijde na mysl v souvislosti s rokem 2017 - co jsem zažila, jaká nová místa jsem viděla, kde všude jsem byla, jakých příležitostí se chopila, s kým jsem se za tento rok sblížila, s kým se naše cesty naopak rozdělily a tak celkově rekapituluji svůj rok; a to nejen takto vágně. Mapuji své myšlenkové pochody, zaznamenávám nejen to, co mi život připravil "tam venku", nýbrž i to, jak jsem si to "zařídila" v sobě samotné. A to doporučuji každému - klíč k sebeuvědomění a efektivní sebereflexi spočívá v sebepozorování se. Z dlouhodobého hlediska je k tomu skvělým nástrojem zápisník. Pokud ale nemáte zápisník, zkuste to letos jako já. Posaďte se. Nadechněte. Vydechněte. A ponořte se do uplynulého roku. Ponořte se do sebe samotných.

   Než se připojíte k vašim přátelům nebo rodině při vašich oslavách, nezapomeňte si udělat čas také na sebe. Je důležité nad sebou a svým životem přemítat, alespoň podle mě - ale stejně tak důležité je procítit přítomný okamžik, který nám uniká, když se necháváme ustavičně odnášet myšlenkami a ani o tom často nevíme. Takže... Kde jsi teď? Jsi sám, jsi s přáteli? Jak se cítíš ve svém oblečení, neškrtí tě třeba guma u tepláků? Zní to směšně, ale uvědomit si sám sebe teď a tady, se vším, co cítím, slyším, se vším, co mě teď tvoří - to je Život. To je všechno, co teď momentálně máme. A je to také jediné "místo" (= stav mysli), kde můžeme sami sebe spatřit.

Přeji všem vědomý a příjemný vstup do nového roku ♥

Em

matka! (Mother!)

(zdroj obrázku: www.flickfilosopher.com)

   Než se vůbec pustím do psaní článku, musím zmínit tři věci: Rozhodně je lepší se na film podívat dříve, než si přečtete jakékoliv recenze a články. Takže pokud zvažujete, že byste se na film rádi podívali a ještě jste tak neučinili, pro tu neopakovatelnou atmosféru filmu to jistě udělejte dříve, než si cokoliv přečtete. Záměrně neříkám pro "lepší požitek z filmu", protože tento film je velmi kontroverzní a můžete ho buď milovat, nebo z něj můžete být naprosto znechucení. Film matka! totiž žádný oddychový snímek není a rozhodně si ho nezamiluje každý. Další důležitá věc, kterou je třeba zmínit, než budete ve čtení pokračovat dál: tento článek bude s největší pravděpodobností obsahovat spoilery!
Pokud jste se přesto rozhodli číst dál, můžeme se do toho pustit.

Prostě být

   Že prý mám být: méně citlivá. Méně spontánní a bezprostřední. Rychlejší - protože mám přece na všechno spoustu času (dobře, je možná pravda, že mi všechno jaksi dlouho trvá...) Že nemám věci tolik řešit, že se mám víc hýbat, že bych měla víc chodit mezi lidi, být méně úzkostlivá a naopak víc uvolněná. To je furt v něčem méně, v něčem více, určitě to taky znáte. Řeknu vám ale tajemství spokojeného života, ke kterému však není tak jednoduché si najít cestu. Vezměte si větu "Mám být taková a maková", vynechte "taková a maková" a zůstane vám čirá radost. Jednoduchá radost z vlastního bytí. A paradoxně - občas jedna z těch vůbec nejtěžší věcí...

   My lidé máme takovou kouzelnou tendenci a sice věřit více ostatním, jak sami sobě. Víme, co nám dělá radost, ale nevážíme si toho často do té chvíle, dokud nám někdo nepodkopne nohy. "Jak se ti může líbit podzim? Vždyť je tak ponurej. Tobě se líbí tahle hudba? Normálnímu člověku to trhá uši." Není to tak dávno, co bych tu hudbu vypnula; a dneska? Ať to tomu normálnímu člověku uši klidně utrhne. Já jsem "normální" asi nikdy nebyla. Naopak - byla jsem naivní "ezo-dítě", co věřilo v kolektivní vědomí a anděly, experimentovalo s japonskou bizarní módou, vyčnívalo svými názory i zálibami. Dodnes taková v mnoha ohledech jsem. Možná na první pohled taková milá holka, ale jakmile se někdo dozví, že se zajímám o různé alternativní přístupy, spiritualitu, objímám stromy , večery raději trávím u čaje než s alkoholem, a HLAVNĚ - že se nebojím říct věci tak, jak je doopravdy vidím... tak už ode mě dávají ruce pryč.

   A víte co? Pokud to máte podobně, nechte ty lidi, aby od vás ty ruce dali pryč. Nebojte se říkat svoje názory, ať jsou jakékoliv, nebojte se nosit co chcete, nebojte se vyčnívat. Hlavně se neomezujte. Lidé se v našem životě neustále "točí", ale zůstanou doopravdy jenom ti, kterým nabídnete své pravé Já a oni vás za to budou milovat. Ne vaše masky, ale vaše názory, váš upřímný smích, vaší společnost. Někteří lidé, ačkoliv nám na nich může opravdu záležet, naším životem leckdy akorát projdou. Splní si svou roli a dál pokračují svou cestou. Jsme to ale my sami, kdo je sám se sebou celý život, kdo se každé ráno musí umět snést v zrcadle, aby jeho život nebyl úplné peklo (i když po pár hodinách spánku bychom si ten pohled někdy raději odpustili.)


   Občas si ani neuvědomujeme, jak se máme dobře, dokud se v našem zorném poli neobjeví člověk, kterému na nás vadí snad úplně vše... A pokud nám na něm záleží, začneme ze sebe postupně "odkrajovat" víc a víc, až se nakonec ze spokojeného divoce rostoucího lesíku stane pečlivě udržovaná japonská zahrada: na první pohled krásná, ale i tak někde vevnitř cítíme, že to nejsme tak úplně my. Je to ale pořád jen naše svobodná volba. Občas prostě musíme počkat, až si sáhneme s našimi možnostmi na dno, dokud si neuvědomíme, že jsme z těch všech přetvářek už fakt vyčerpaní a co je snad smutnější - že to pořád nestačí. A nikdy to ani stačit nebude.

   Lidi na nás nebude totiž přitahovat to, že budeme ze sebe dělat někoho, kým ve skutečnosti nejsme. Oni moc dobře vycítí, kdy jsme opravdu ukotvení sami v sobě a kdy tu ukotvenost jen předstíráme, ať už dříve nebo později. Nikoho nepřitahuje člověk, který nevěří sám sobě. Ale pokud přijmeme sami sebe i s tou vší kontroverzí, která se nad našimi povahami leckdy snáší jako černý mrak, stane se to, o co celou dobu usilujeme, ačkoliv k tomu dojdeme úplně jinou cestou, než bychom čekali. Budeme přijímáni. Budeme vyhledáváni. Budeme sami sebou.

   Plačte. Smějte se. Nebojujte proti tomu, kým jste. Kultivujte své silné stránky, ale nepotlačujte ty slabší. Všechno, co v sobě potlačujeme, začne jednou tlačit stejnou silou na nás. Dovolte si říkat své názory, sdílet své pravé emoce, klidně nechte i tu úzkost, ať vám čas od času sevře hrdlo. Nemá smysl ji potlačovat; namísto toho se můžete zeptat sami sebe, co vám ji způsobilo. Často na úzkosti trpí lidé, kteří nevěří sami sobě. Pro mnoho z nás je to trnitá cesta, ale můžeme si ji usnadnit. Nebo ztížit. Hlavně si uvědomit, že tu moc v rukou máme jen my. Obklopujte se lidmi, kteří si vás váží a nedávají vám podmínky... Lidská společnost dělá mnoho. Že pro jednoho člověka nejste dokonalou partií, neznamená, že pro jiného být nemůžete; a minimálně pro sebe ji být rozhodně můžete.

Přeji vše dobré!

Em

Vede nás systém k samostatnému uvažování? I.

   Kontroverzní téma, které se mi však připomíná každý den a kdykoliv si uvědomím celou tu závažnost situace, padne na mě ta neuvěřitelná tíha a pocit bezmoci. Jak bych mnoho věcí chtěla mít jinak, protože cítím, že takhle je to zkrátka špatně a jak lidé raději chodí po předem vyšlapaných cestičkách, než aby se rozhodli pro svou vlastní, i kdyby si ji pracně měli vyšlapat sami. Nemám odpověď na všechny otázky, nevymyslela jsem zcela nový dokonalý systém, nic takového. Přesto jsem se rozhodla na toto téma napsat článek a dotknout se ho stejně tak, jako se ono denně dotýká mě. A nejen mě... Nás všech.

   Před pár dny jsem seděla s mojí kamarádkou u ní na bytě a řešily jsme, jak se spoustou věcí prostě nesouhlasíme. Začal nám nový semestr, já mám před sebou poslední rok na vysoké škole. Můj plán je jít pak znovu studovat, ale nelpím na tom. Někdo by na to možná řekl, že si nejdu za svými sny.
Ano, můj sen je studovat něco, co mě baví. Zažívat to, co mi nabídne pouze vysokoškolský život. Poznávat nové lidi, dozvídat se na přednáškách spoustu nových informací, které mě budou naplňovat. Jenže k mé smůle (nebo štěstí?) jsem zároveň hodně přemýšlivý člověk a zkrátka mě nenaplňuje žít podle vzorce: ve škole makat, dělat, co mi kdo řekne a pak si to vykompenzovat nějakou "kolejní chlastačkou."
   Je to pro mě šílený boj, protože celý svůj život řeším to, jak nezapadám. Mými názory, životními postoji, tím, jak se koukám na věci (a to si řadu z těch věcí, co je špatně, uvědomuji až teď a uvědomovat si je ještě budu). Jenže já zároveň veškerá očekávání sabotuju. Na jednu stranu chci být přijímána, ale na druhou nechci byt přijímána podle očekávání ostatních a tím, jakou by mě chtěli mít. Protože očekávat něco po jiném je jako vmanipulovat ho do toho, co chci já; a co chci já, to je jen můj problém. Někdy mám zkrátka pocit, že se snažím skloubit dvě naprosto protichůdné věci a tato moje vlastnost se odráží úplně ve všech vztazích. K systému, k přátelům, k partnerům, k rodičům.

Cukr a bič


   Můj táta mi po mých nářcích, jak jsem frustrovaná ze systému, řekl: "No, holka, musíš něco přetrpět, aby sis mohla užívat. A smířit se s tím, že v životě prostě nebudeš dělat vždy to, co tě bude bavit."
   Jo, to je přesně ten způsob, jakým mnoho lidí na svůj život nahlíží. Ve zkratce to znamená dát svému životu velmi svazující omezení a odevzdat se napospas vnějším okolnostem. Systém nás vychovává na vzorci cukru a biče. Chovej se tak, jak chci já, a já tě pak odměním chvílí zaslouženého štěstí. Jednou. Někdy v budoucnu.
  Lidi, omezení jsou tam, kde si je sami uděláme.

   V životě nám nemusí vyjít úplně všechno podle našich dětských představ. Zjišťujeme tak nějak při běhu života, co vlastně chceme a co nám vyhovovalo před chvílí nám nemusí vyhovovat nyní. Někteří lidé často mění školy, zaměstnání, často se stěhují a jiní je soudí a říkají o nich, že neví, co chtějí. Ten problém ale není v tom nevědět, co chceme. Ten problém je v tom, že se to mnoho lidí ani nesnaží zjistit. V našem systému není zkrátka moc prostoru na to, aby se to zjišťovalo včas (hlavně, že musíme z paměti umět všechny bitvy a musíme umět narýsovat lichoběžník), a tak máme spoustu vysokoškoláků, co se ocitne na nějakém oboru (upřímně, včetně mě), který je nenaplňuje a válčí s myšlenkou, jestli teda obor změnit, nebo zůstat - přeci jen je to perspektivní obor a když ho dostudují, tak v budoucnu nebudou mít starosti s penězi. Teď se budeme mořit s něčím, co nás nebaví, abychom po zbytek života dělali opět to, co nás nebaví, ale budeme mít alespoň peníze na to jet jednou za rok na dovolenou alespoň do toho Chorvatska. A tady se projevuje ten vzorec "teď práce, potom zábava", i když v tomto případě se práce rovná spíš frustrace. Vzorec, který je do nás zasetý autoritami a který my jednou budeme zasívat do našich dětí, pokud si ho nyní neuvědomíme.

(zdroj obrázku: Pinterest)


MY jsme systém


   Když se rodič setká s tím, že za ním přijde jeho dítě a řekne: "Mami, nejsem si jistá, jestli to takhle chci", maminka by se měla před tím, než otevře pusu, zamyslet sama nad sebou. Pokud dítěti řekne, aby to zkouslo a ignorovalo své vnitřní pnutí, možná to dělá jen proto, že sama to své vnitřní pnutí většinu života ignoruje. A taky si položit otázku, jestli je v tom takhle spokojená. A to je mnohdy náraz do tvrdého, protože ona dost sama možná ani neví.
   A to je přesně to, co s námi dělá systém. Jenže ještě smutnější je fakt, že systém není žádná oddělená entita - jsme to my všichni, MY ten systém tvoříme. MY se odevzdáváme institucím a autoritám, kteří za nás rozhodnou ještě dříve, než si my vůbec uvědomíme, co chceme a co jsou naše názory, ne názory převzaté od okolí, které jen považujeme za vlastní. MY se na tom podílíme. A když mi někdo řekne: "Co já jako jedinec zmůžu", opět je to v mých očích jenom vzdávání se vlastní zodpovědnosti. Protože ta individuální zodpovědnost se v tom davu na první pohled jaksi rozplývá. Jenže jako je moře tvořeno kapkami, teplota jedné ovlivňuje teplotu další, stejně tak je to i s námi - čím více z nás převezme zodpovědnost do svých rukou, začne dělat věci třeba jinak, ale podle své morálky a svého vnitřního přesvědčení, tím spíše se může něco změnit.

Falešné autority


   Jeden z hlavních nedostatků nynějšího nastavení systému: Pracujeme s informacemi, které jsou nám zprostředkovány, ale málo pracujeme vlastní hlavou. Nikdo se nás moc neptá na vlastní názory a i když ano, je to třeba v rámci zpestření hodiny nebo skupinové konverzace. Samozřejmě nic, co by mělo nějaký reálný efekt.
   Kamarádka, která studuje výtvarku, mi povídala o tom, jak to na tom oboru funguje. Byla jsem dost překvapená. Člověk tam podle jejích slov nemá vůbec svobodu tvoření, naopak, vždy tam je nějaký učitel, který práce studentů odsoudí jako kýč. Student se musí držet zadání, jinak je zle. A někteří učitelé se tam prý dokonce drží hesla, že učitelé a umělci musí být egoističtí a držet se vlastní individuality. Chápete? Lidé, kteří nemají zvládnuté ani sami sebe a kteří jsou uzavřeni vlastní mentální práci, nás učí a my je máme považovat za autority. A obvykle tito lidé očekávají od svých studentů právě všechno to, čeho se jim nedostává v sobě samotných. Jako je to ostatně i v jiných vztazích, nejen ve vztahu učitel - student.


   Možná vám přijdu teď až přehnaně radikální. Samozřejmě neházím všechny lidi do jednoho pytle. Vždycky by si měl člověk otevřeně položit otázku, kdo je tedy on sám, kam se sám řadí, čemu doopravdy věří. Nebudu na nikoho konkrétního ukazovat prstem. A ani nechci kohokoliv obviňovat. Jediné, co bych si přála, je to, aby lidé otevřeli oči a zkusili se zamyslet, jak to tedy s námi doopravdy je. Buď mě s mými názory pošlou do háje, většina mého okolí mě s tím stejně ignoruje. Ale věřím, že nejsem jediná, kdo přemýšlí nad těmito skutečnostmi a nebojí se je vynést na povrch. A pokud to tak máte i vy, tak s tím rozhodně nepřestávejte.
Em

Nic není černobílé

   Když jsem byla malá, soucítila jsem s vrahy. Říkala jsem si, že šťastný člověk by nikdy nikoho přece nezabil. To musí být hodně nešťastní, nemocní lidé, říkala jsem si. Čeho se jim asi v dětství nedostávalo? Zatímco jsou společností opovrhování a nenáviděni, já jsem si nikdy jednotný názor nedokázala vytvořit. Možná by můj pohled na ně byl jiný, kdyby jeden z nich zabil někoho z mé rodiny. Ale nezabil. A já si mohu ponechat můj, řekněme, střízlivý postoj. Postoj nezaslepený nenávistí a jinými prudkými emocemi.
No... A jak rostu, tento můj pohled na spoustu věcí se vůbec nemění. Řekla bych, že spíš naopak. Prohlubuje se. Není to jenom o vrazích. Vynechme všechny extrémní případy a zaměřme se...
Na sebe samotné.

   Tolik různých způsobů, jak se dá někomu ublížit. Nemusíme nutně jít proti němu se sekáčkem v ruce; ono kolikrát stačí jedno jediné slovo a život onoho člověka může nabrat úplně jiný směr. Slova jsou mocné zbraně, díky nimž můžeme spoustu lidí pohladit, nebo naopak surově zatřást s jejich duší. Já mohu ze své pozice říct, že se snažím o tu první variantu. Články, chvilkové konverzace se zákazníky v práci, komunikace s nemocničními pacienty, psaní si do mého zápisníku, který je určen pouze mně, jednoduché každodenní konverzace... Slova se mi osvědčila jako skvělý prostředek komunikace s lidskou duší. S mou vlastní, s duší ostatních. Tím, že jsem schopná dát lidem a sobě samé prostor k tomu, abychom se projevili, abychom ukázali své radosti i bolesti.
Naslouchání. Tolerování. Pochopení. Jak konejšivě to zní. Jak mnohdy na to zapomínáme.

(zdroj obrázku: Pinterest)


Naše prožívání


   Alfa a omega všeho je pozorovat v první řadě sám sebe. Co prožívám? Cítím radost, bolest? Pokud bolest, co je toho příčinou? Ublížil mi někdo? Nebo jsem si spíše ublížila já sama svým odlišným očekáváním? Jsme schopni vidět do druhých natolik, nakolik jsme schopní vidět sami do sebe. Jenže mnoho lidí se do sebe dívat nechce. Ospravedlní si své chování sami před sebou a konec, víc není potřeba. To má za následek sníženou toleranci k ostatním. Cokoliv nerezonuje s mým vnitřním přesvědčením, dostává nálepku "špatné". Neustále dáváme něčemu nálepky, separujeme sebe od ostatních a odmítáme myšlenku, že vnějšek zrcadlí náš vnitřní vesmír. Vesmír, do kterého bojíme plně zavítat a pohlédnout do očí našim vlastním "démonům", přiznat si řadu neřešených bolestí. Odmítáme to, kým jsme. Odmítáme naše "stinné", rozbolavělé stránky. Jak tedy můžeme přijmout tyto aspekty i u ostatních lidí? Je to až úsměvně jednoduché.
   Budeme mít mezi sebou tyhle neprodyšné stěny do té doby, dokud budou uvnitř nás samotných. Dokud se budeme bát být k sobě doopravdy upřímní, autentičtí, dokud nezačneme sebe samotné pozorovat a přijímat vše, co uvidíme. Protože to je přijmutí reality. To je konec žití v iluzi. 


Prožívání ostatních


   Ono je tak snadné, uzavřít nad něčím verdikt a už se k tomu nevracet. Povrchně někoho odsoudit na základě toho, jak vypadá, dokonce i toho, jak se na veřejnosti projevuje. Často to, co soudíme, jsou jen uměle nasazené masky - hodnotíme představení, které ostatní hrají. Hrajeme ho s nimi. Ale už nevíme, jak se cítí, když přijdou domů, zavřou dveře, postaví se před zrcadlo a tu masku shodí. Už nevidíme to, že tu masku si často berou jen z důvodu, že se bojí ukázat sebe samotné a kolikrát... Si to ani neuvědomují. Že si nevěří. Že nevidí sami sebe. Že odmítají vidět sami sebe.
   Kdo ty masky vidí a nevěří jim, je většinou ten, kdo si ty své už uvědomil. Kdo si uvědomil své rozbolavělé stránky, kdo byl už konfrontován sám se sebou. Všechno spolu tak moc souvisí. Důvod toho, proč se ve společnosti hraje divadlo, je ten, že ho hrajeme sami se sebou. A ty propasti mezi námi budou do té doby, dokud se toho divadýlka nevzdáme.


   Realita mě naučila přistupovat k lidem bez větších předsudků. Řídím se svými pocity, které z lidí mám, občas více, než tím, co mi říkají. Co chtějí, abych viděla. Odmítám vidět věci jednoduchým černobílým způsobem. Chci poznávat sebe samotnou, chci být upřímná ve svém prožívání, nechci hrát vysilující divadla. Je mi ohromně příjemné střetnout se s člověkem, který vnímá věci podobným způsobem. Ta konverzace je pak na mnohem hlubší úrovni, kdy jsme oba dva otevření jak k sobě, tak k tomu druhému. Miluji to. Kéž by se to mezi lidmi dělo častěji.
  Nakonec je jedno, jestli je člověk vrah, psychopat nebo někdo z naší rodiny, co se nám snaží ublížit slovem. Za každou bolestí, kterou se nám někdo snaží způsobit, je jen jeho vlastní bolest, se kterou se on neumí v ten moment lépe vypořádat. Není to o tom ho nechat, aby nám ubližoval - je to o tom vidět tu prvotní příčinu, poskytnout mu zpětnou vazbu a nebo zkrátka odejít. Všechno je v pořádku, důležité je však začít od sebe. Čím více rozumím sobě, tím více se prohlubuje i soucit k ostatním. Účelné pozorování sebe samotného je to, z čeho plyne mnoho dalších benefitů (porozumění, pocity hlubší propojenosti, soucit, stírání rozdílů,...) a je to zároveň to, co by tento svět doopravdy potřeboval. Alespoň podle mě.


Přeji vám příjemný zbytek první podzimní neděle :) 

Em
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)